FALCO, YOU ARE WONDERFUL!

Kapitola druhá: Tři v jednom, zalíbení v hudbě a Hansův talent

Až o mnoho let později vyprávěla Maria Hölzel svému synovi o tom, že jako jediný z trojčat přežil. „On mi na to řekl: ,Je to zvláštní, mami, ale někdy pociťuji, jako by ti ostatní byli se mnou, jako kdyby tady byl ještě někdo, kdo mi pomáhá a říká, to a ono musíš tak a tak dělat.´ Nevím, zda to tehdy myslel opravdu vážně, ale teď si myslím, že to tak cítí.“ Horst Bork, co se týká kariéry zřejmě nejdůležitější člověk v životě Hanse Hölzela, jeho dlouholetý manažer a obchodní partner, zpozoroval také stále znovu a znovu tuto duševní rozervanost ve Falcovi. „Mnohdy říkal, že ty dva další okolo sebe cítí. To je dost zvláštní, bylo to u něj někdy jako mánie – ,se mnou nikdo nepočítal! Pro ostatní jsem tady nebyl! Nebyl jsem plánovaný´.“ Zejména po velkém úspěchu v USA si Bork všiml tohoto podivného chování: „Tehdy v Los Angeles řekl: ,Kdo žádnou kariéru neočekává, dělá přesně takovou kariéru.´ Být jediným, který přežil z trojčat, mu dávalo velkou práci celý život.“

Johann Hölzel rostl v nádherné děťátko. „Jednou přibral v jednom jediném týdnu celý kilogram“, vzpomíná jeho matka, „ale křičel při tom a hulákal stále víc. Jednoho dne jsem s ním jela k dětskému lékaři a řekla: ,Ten kluk křičí celou věčnost – a strašně nahlas, musí být nemocný.´ Ale lékař mě po prohlídce uklidnil. ,Je zdravý jako řepa. A když děťátko tak rázně přibírá na váze, určitě není nemocné.´“

Brzy si Maria Hölzel povšimla uměleckého nadání svého syna. Opravdu uměl zahrát všechny tóny. Ještě vím, že když mu bylo tehdy osm měsíců a ještě nemohl běhat, tak pokaždé lezl po čtyřech, když hráli v rádiu písničku ,Anneliese, wann wirst du endlich einmal gescheiter´, tehdy velký hit. Chytl se rukou pevně zábradlí a zkusil druhou rukou dirigovat. A pak k tomu ještě v rytmu křepčil.“

Když s ním pak jeli rodiče o víkendu do přírody, pořád utíkal a běžel tam, odkud právě zněla hudba. „Častokrát jsme bývali v Purkersdorfu, na západním okraji Vídně. V padesátých letech byly na mnoha místech ještě vybetonované taneční parkety pod otevřeným nebem, kolem dokola s ochozy. Stejně tak i v Purkersdorfu. Často jsem ho načapala při tom, jak ten malý špunt stál zcela sám na tanečním parketu a dirigoval hudbu z reproduktorů. Jen co zpozoroval, že jsem si ho všimla, rozzuřil se. To nechtěl.“

Zjevné umělecké nadání skutečně ovládlo rané dětství Hanse Hölzela. Ke svým čtvrtým narozeninám si přál malou tahací harmoniku. „My jsme mu ale koupili klavír. S tahací harmonikou by nastaly problémy, protože by prakticky každý rok potřeboval jeden nový, větší nástroj a můj muž byl toho názoru, že když člověk umí hrát na klavír, naučí se hrát na tahací harmoniku velice snadno.“

Vrozená citlivost pro hudbu byla tak markantní, že rodiče často přemýšleli, odkud by jen ten kluk ten talent mohl mít. Maria Hölzel: „Nemyslím si, že to máme v rodině, ačkoliv můj muž je dobrý muzikant a já umím dost dobře zpívat. Kdysi jsem mohla zpívat druhý hlas pro celý sbor, velice ráda jsem tančila a měla hodně dobrý sluch, ale můj muž a já jsme nebyli zdaleka tak hudebně nadaní jako Hans.“

Když rodiče obstarali klavír, poohlédli se po nějaké vhodné učitelce pro svého syna. Nalezli ji v jedné vznešené starší dámě, v pedagožce Marii Bodem. Ta vyučovala Hanse na klavír ve svém starém prostranném bytě ve Fillgradergasse, nedaleko od Ziegelofengasse.

K této době se upírají také první Falcovy konkrétní vzpomínky: „Paní Dr. Bodem byla velice milá dáma, snad dnes dokonce ještě žije. Ještě si vzpomínám, jak mě moje babička vodila za ruku do tohoto nádherného secesního domu. Byla to lákavá atmosféra blahobytu a klidu, který doprovázel tyto hodiny. Určitě to bylo pro mou matku také gesto překročení hranic z maloměstských vrstev do střední vrstvy; pošlete své syny do výuky klavíru a oni se naučili anglicky ještě dříve, než navštívili první třídu.“

Rané dětství Hanse Hölzela proběhlo ve spořádaných poměrech. I přesto, že rodina nutně potřebovala peníze, nechtěli nechat svého syna příliš dlouho samotného, a tak Maria Hölzel převzala jeden krámek v Ziegelofengasse.