Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hoch wie nie - Prolog - Smrt

10. 7. 2008

Prolog - Smrt

 

„No, můj příteli“, řekl a zdvihl láhev, aby se podíval na etiketu. Mnoho už tam není, přátelství s Jackem Danielsem nevydrží déle než pár hodin.

 

Přátelství, pomyslel si a jeho ústní koutky sebou škubly dolů jako na heslo. Ještě to nikdy nevyvolalo nic jiného než zklamání. S odporem položil láhev na sedadlo spolujezdce, aniž by ji otevřel. Myšlenka na ostrou stopu po whisky, která se neustále táhne jeho hrdlem, aby pak stekla dolů po žaludečních stěnách, lepkavá a žhavá jako láva, zanechala slabou nevolnost.

 

Pomalu, jako skrze mlhu, nechává těkat Hans Hoelzel svůj pohled skrze svá přivřená oční víčka nad zaprášeným parkovištěm. Prašivé okolí, pomyslel si a jeho pohled zůstal viset na budově vlevo od něj. „Tourist Disco“ je napsáno velkými písmeny nad vchodem. Tam se pořád setkával s přítelem Jackem, když jinak nemohl vystát ostatní lidi. Jack byl stále tady. Podle všeho na něj čekal také nyní.

 

Pohled na tento lokál v třpytivém odpoledním světle ovšem vyvolal v Hansovi odpor. Tohle zkurvené prostředí mu připomnělo velmi mnoho nocí, po nichž ho do světla dávno se rozednívajícího nového dne a do ošklivé reality katapultovalo zpět. Jako v bordelu ve dne, napadlo ho. Když náhle neměl nejmenší tušení, co v něm může toužebně očekávat. Představa právě šířila tu pachuť v jeho ústech, kterou takové noci přinášejí. Nevolnost, lítost a předsevzetí: nikdy více. Ovšem také velká zkušenost, že toto předsevzetí příště zase nedodrží.

 

Jako ve zpomaleném filmu hledí na ulici. Nic víc než několik vysušených keřů na chodníku, jejichž suchostí stočené listy se oblékly do silné šedivé vrstvy prachu. Ty posunuly jeho myšlenky zase o kus dál. Vzduch je plný vlhkosti, kterou vláčí za sebou. Bohužel jen v myšlenkách uvízlo to, čemu se říká šestý smysl. Na jeho hrudi se proměňuje horko v malé potůčky potu, které už se nudí, aby si stále razily cestu touž cestou přes jeho hruď.

 

Jaké okolí, zamyslel se Hans, ale opět bezděky pozdvihl své ústní koutky o kousek. Ironicky řečeno, měl stále to, co měli ostatní. Báječná vila v Gars am Kamp, pěkný byt ve Vídni a teď – toto živobytí v prázdninových rájích Dominikánské republiky. Jaká kariéra. A jaký život.

 

Ústní koutky odpočívaly opět dole. Znovu reflexivně sáhl po láhvi, kterou měl vedle sebe, až mu bylo jasné, že dnes nemůže od Jacka Danielse čekat žádnou útěchu. Samota přichází jako studená sprcha. Jakoby na ochranu klesá černá opona dolů přes jeho zorné pole. Zavírá oči, ale prudce je hned zase otvírá, neboť na obraze uvnitř jeho očních víček právě explodoval svět v tisíc oslnivých světelných bodů.

 

No tak vidíš, zase jednou to došlo až tam, kam jsme čekali, hlásí se vnitřní hlas, který se pořád ozývá, když se zdá, že na celém světě není jediný člověk, kterému by mohl něco říct. Ten je tu pak stále, když on sám sobě nic, ale už teda vůbec nic nemůže nalhávat.

 

Ty to víš, co teď přichází, prohra, pokračuje hlas, ty už jsi to tolikrát zažil. Nepříjemnost z pocitu, že jsi zase prohrál bitvu. Opilost na tebe sere. To už stejně všichni víme. A lady C není taky nic víc než děvka, která ti předstírá, jak jsi dobrý a že všechno zvládáš. Půjde to ale teď hned zase znova? Kolikrát teda ještě?

Instinktivně zavrtěl Hans hlavou. Jen malý pohyb, ale dostává závrať. Bylo by na čase, abych si konečně vymyslel něco nového, něco zcela jiného. Něco. Dělat v budoucnosti něco opravdu smysluplného.

 

Minulost je v každém případě nezajímavá. Ta mě přivedla tam, kde právě jsem. A podívej se na mě, už za nic nestojím.

 

Stará je pryč. Vypadla. Už před týdnem. Vzdali jsme to. Hned při první malé příležitosti. A jestliže by na ni došlo, tak  mít kapku porozumění pro takového chlapíka, i když mu nerozumí.

 

Ne že by jí byla zrovna taková škoda, ale ona je jedna jako druhá. A všechny jsou už pryč. Ale prosím, proč dělat rozdíl? Jen jeden. Když tu zůstanete, podívám se vám do očí a vidím tam ještě to, že jste ničemu neporozuměli. Vůbec ničemu. A právě to se před vámi rozprostírá: díra v mém životě, plná ničeho.

 

Plný ničeho je můj život sám o sobě. Kdo jsem tedy, co teda mám, co pak dělám, o čem mluvím, kdo si myslím, že jsem?

 

Lidé mi říkají Falco. Ale to já nejsem. To je ten, který se mnou bydlí v mé hlavě. Ale ten končí u krku. A tam mi visí už roky.

 

Ano, tehdy, když jsme ještě společně něco dokázali udělat, protože jsme měli ještě něco společného. On byl číslo jedna v Americe se svým „Amadeem“. Již tehdy mi byl podezřelý. Ale později mě nechal zcela na holičkách, hajzl. Myslel, že si může užívat úspěchu, blbec. A postavil se nade mě jako nad kus sračky.

 

Neměl jsem se s ním nikdy dát dohromady. Ale na začátku  jsme se k sobě tak hezky hodili, my dva. On, pan nadpřirozený, můj chybějící článek k těm tady nahoře. Já, jeho druhé já z dělnické party.

 

Opravdu dobrý tým. Než nás trochu nakopali po „Kommissarovi“. Tehdy jsme se dostali do velkého kolotoče. Najednou už to nebyla vůbec žádná sranda. Rychleji, lépe, všechno muselo být lepší. Ne zase zpátky na kolena. Protože my jsme někdo. A my už to všem ukážeme.

 

On vám to ukázal. Jak se huba prudce otvírá, ačkoliv k tomu není žádný důvod. Ale jak se mu to posralo, tak potom jsem byl vinen já. On, číslo jedna. Já, neschopný člověk, který selhal.

 

A později? Tehdy se už jen vynořil, když se dalo něco zahrát. Urazit lidi, možnost se rozšoupnout. To vždycky dobře uměl. Kdypak jsem co zaslechl od něj naposled? Kdyže?

 

Duchem nepřítomen sáhl Hans po kazetě, která leží vždycky v řídicím panelu jeho džípu a strčil ji do autorádia. „Hörst Du die Stimme, die dir sagt“, křičí on sám proti reproduktorům. Živote, co mi ještě chceš dát? „Ich bin zerrissen, wann kommst du meine Wunden küssen?“

 

Úplně na dně. Tahle slova v něm zněla stejně jako refrén jeho písně „Out of the Dark“ z reproduktorů. „… into the light …“ Slova se objímají, navzájem se spojují jako u grandiózního milostného aktu, stávají se jedním celkem. „Muss ich denn sterben, um zu leben?“ slyší Falca, jak se ptá. A náhle se cítí tak, jako by tím bylo vysloveno úplně všechno.

 

Out of the dark. Das weisse Licht kommt näher, Stück für Stück. Ano a proč tedy ne?

 

Potom by byl konečně klid. Na ten čekám doteď přece už téměř dvacet let. Co bych tedy mohl ztratit? Starou? Ta se právě rozloučila. Kariéru? Ta je už roky v prdeli.

 

Život? Jaký život?

 

Ale co. Co je život proti fantastickému rozloučení? 10 000 fanoušků na Zentralfriedhofu. Zilk pronáší řeč. Všichni fňukají. A u otevřeného hrobu hrají „It´s all over now, Baby Blue“. No, báječné. To je příběh. Půl osmé, Zeit im Bild. Od Showtime k Primetime. To je šoubyznys.

 

Kazeta v autorádiu dorazila k písni „Egoist“. „… damit mein Spiegelbild mir meinen Schlaf bewacht“, zpívá Falco. Hans se směje.

 

Svůj spánek si ohlídám já sám, milý příteli. Tam vysoko nahoře. Vysoko jak nikdy. A sice bez tebe.

 

Protože ty tu pak musíš zůstat, tebe znovu objeví a řeknou, jaký báječný život sis neustále užíval. Génius. A především: jediná opravdová popová hvězda v zemi. Jaký dobrý muzikant. A jaký geniální textař. Prosím, vždyť to je to jediné, co ti nenáleží. Já jsem stále nenapsal všechno. Ale máš je mít, vavříny. Nenosil jsi je přece na pódiu pro nic za nic.

 

A teď to bude zase tak jako v našich nejlepších časech. Teď, při tvém posledním vystoupení. Oslavuj. A pak se mi nebudeš už nikdy takhle posmívat, odtud seshora sem dolů, když stojíš na pódiu, arogantní, prepotentní, posmívající se, protože tys to dokázal a já zůstal až za tebou.

 

Téměř nehybně sedí Hans ve svém Pajeru. Fascinován scénářem, který se odehrává v jeho hlavě. A tak hlavu lehce naklonil. Jako kdyby se do ní zaposlouchal. Und das weisse Licht kommt näher. Stück für Stück.

 

Kazeta dohrála. Dozněl poslední tón. Neproniknutelné ticho jako neviditelná stěna. Možná za ní ale vůbec nic není. Ale toto Nic je tak mírumilovné. Bezpečné místo, zdálo by se.

 

Hans startuje auto. Má oči otevřené, ale nedívá se na ulici. Nevidí autobus, který se vysokou rychlostí přibližuje. Hans se dívá do budoucnosti. A hned vyjíždí.

 

Až dovnitř. Do tohoto bílého světla.

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Já chválím také

(Naked Europa, 15. 10. 2010 17:56)

Já chválím také. Začetla jsem se do toho natolik,že jsem i uronila slzu. Musím si to číst znovu a znovu. Protože chci vědět,jak to mohlo být. Jak se cítil v posledních chvílích a na co myslel...

Opět tě chválím

(Isolda, 10. 7. 2008 22:49)

Tak jsem s chutí dočetla další pasáže z Hoch wie nie. No, všechna čest, pane překladateli. Vypořádal ses s tím zase výtečně! Slang je těžký, ale ty zkrátka umíš... A kdo umí, ten umí... Pár vět bych možná přeložila trošičku jinak, ale byly by to opravdu jen nepatrné nuance. Tak pokračuj dále, ať se máme nač těšit. Věřím, že nás nezklameš :-)